Horolezci

Zvláštní „druh“ lidí. Většinou někde mezi nebem a zemí, pokud možno doslova, fyzicky a směrem vzhůru, a když to (už/zrovna) nejde, tak alespoň v mysli. Však to dobře znáš – vidíš skálu (ať písek, vápno, žulu) a už hledáš, kudy „by to šlo“, kde jsou kruhy/nýty (a pokud nemáš supr morál jako „Špek“, Honnold a jim podobní), tak proč jsou tak vysoko a není jich tam víc. A stejně jdeš k ní alespoň si sáhnout, zkusit pár kroků nástup… nedá se toho zbavit 😊. Jedině to může vyrůst, takže pak ve větším rozměru vidíš horu, zastavíš se, zasníš se – hřeben, diretka, pilířem – prostě jakkoliv, hlavně na vrchol. Čas prchá, lidi šli dál, děti si hrají kolem, manželka nervózně přešlapuje – a ty jsi už/pořád ještě ve stěně…

Není nad to, když najdeš spřízněnou duši – doma i na laně. Takovou, která chápe, že nejsi – a nebudeš – tak úplně z tohoto světa. Takový parťák je úplný poklad – doma i na skalách. Každý, kdo takového má, to dobře ví.

Kvůli minulému režimu ale mnozí nevíme, že nad námi bdí ještě větší a lepší „duše“. Někdo, kdo všechno ví, může a má tě rád, takže se ti dost často dějí takové zvláštní náhody, „že to dobře dopadne“. Urveš chyt v šesti metrech, hodíš záda mezi šutry a jak zázrakem vstaneš nepolámaný. Neprotáhneš zpětně osmičku při navazování (nebo přejedeš konec lana při slanění), prohučíš na stěně na podlahu a stejně se nezabiješ. Na hřebenu v Tatrách/Alpách tě (ověšeného železem – takže se popř. „počítají“ i ferraty 😊) dožene bouřka, práská to všude kolem tebe, že by se i neznaboh modlil (jak) o život, a přesto z toho vylezeš se zdravou kůží. Kolik borců z velehor vidělo, jak na ně padá sérak/lavina, a na poslední chvíli to „nějak uhnulo“, že to přežili…

Jindy máš z nějaké cesty jenom „děsně blbej pocit“, zvláštní nepokoj či varování v nitru, ať do toho nelezeš. Mě se tohle stalo kdysi dávno na Balkáně, ale myslel jsem si, že si to stejně pohlídám sám. Lezení se zvrtlo v pomoc druhému, a pak jsem ve sto metrech utrhl šutr jak stůl a letěl dvanáct metrů. Má ignorace té rady shůry pak vyžadovala sérii pozoruhodných „náhod“, abych se mohl vrátit do života, a vydala na deset operací a přes 300 dní v nemocnici. To si pak jinak vážíš každého dne, každé cesty, každého přátelství – protože víš, že někteří tu milost neměli a z hor/cest se nevrátili. Ty tu pak zabalený v sádře alespoň z dlouhé chvíle můžeš psát básničky, třeba:

CINTORÍN
(věnováno rodinám těch, kteří se vrátili z hor rozbití – ale vrátili se jim)

Památník hrdinů
mohls tam být
když jsi kamaráda
lezl zachránit.

Odlétl kámen
tys letěl s ním
život je krátký
dnes už to vím

že Někdo shůry
přidal mi dnů
abych jen kaňkou
nebyl tvých snů.

Aby se tvé sny i sny tvých blízkých nezměnily v noční můru, může ti varování či pomoc přijít i přes něco/někoho jiného. Takhle nám přišlo pro jednoho slavného lezce, on to (kupodivu) vzal, na expedici neodjel, ale někdo jiný tam zůstal. Nebo ty sám „náhodou“ zabloudíš pod „návštěvníka na písku“, kdo se klepe pod (druhým) kruhem, a vyradíš mu cestu, že neskončí na podlaze.

A život jde dál a dál. I podle míry našeho zdravého rozumu, tréninku, zkušeností i citlivosti na různá vnitřní varování může být víceméně sérií mnoha úžasných chvil a zážitků jen s občasnými nezdary, nebo „sérií průšvihů nepravidelně za sebou jdoucích“, jak říká klasik. Přesto každému jednou dojede vlak do poslední stanice a co dál? Jednomu z úžasných skaláckých borců staré party s „céčkovými“ prvovýstupy nedávno vypnulo srdce, volali mi, že umírá. Odjel jsem z akce za ním do nemocnice, modlil se za něj (stejně jako parta známých z našeho sboru) a – on se probral. Divil se, co já tam – a jak to, že je ještě tady. Povídali jsme si o lezení, cestách, nakonec i o Bohu, Jeho pomoci, Jím stvořené kráse všude kolem nás – i o věčnosti, kam nás zve k sobě, pokud Jeho pozvání přijmeme. Ten velký borec se modlil, požádal Ježíše o odpuštění všeho, co se mu v životě nepovedlo, požádal o ten „věčný život s Bohem“ – a do té nemocniční místnosti sestoupilo shůry něco hmatatelného, takové zvláštní blaho, smíření a pokoj, že to nazval „nejšťastnějším dnem svého života“, a to ho měl opravdu naplněný rodinou, lezením i dobrou prací.

Chodili jsme za ním ještě půl roku, kdy zakoušel mnoho příjemného času, než nám řekl: „Já už chci odejít. Já vám tam nahoře budu držet palce.“ A chtěl, abychom to věděli a jednou přišli za ním. Když jsem tato slova jako jeho poslední přání citoval na jeho pohřbu, mnozí se divili, že i on uvěřil, ale těšilo je, že se s ním budou moci jednou setkat (když udělají totéž, co on).

Možná (obzvláště pro mladší a střední generaci) to je pro tebe zvláštní / divné, první setkání s textem o Bohu, natož o tom, že by tě měl mít rád. Nebo že stvořil tak nádherný svět i proto, abys měl po čem lézt a čím se kochat. (Já to taky kdysi považoval za úplnou blbost – a jak rád bych na to přišel příjemnějším způsobem!) Ale není to vlastně dobrá zpráva, protože to znamená, že to nejlepší tě teprve ještě čeká?

Každý může pozvat Boha do svého života a mít ho ještě mnohem lepší. Je mnohokrát prověřeno, že funguje i „zločincova SOS modlitba z kříže“ ve stylu „Ježíši, (odpusť a) pomoz!“, ale pokud ti nabízí vztah a pomoc sám Bůh, můžeš Mu to říci i nějak kultivovaněji 😊, třeba „Vánoční modlitbou horolezce“:

„Pane Bože, děkuji za všechny cesty, které jsme letos mohli vylézt a projít. Děkuji Ti za vše dobré, co jsme mohli s rodinou a přáteli společně prožít. Ježíši Kriste, odpusť, co se nepovedlo, kde jsem zhřešil a pomoc mi žít tak, jak se tobě líbí. Dávej mě zakoušet svou lásku, veď a chraň můj život jako Pán a Spasitel. Dovol nám s přáteli naplno prožívat krásy Tvého stvoření i příští rok a žít, lézt i cestovat bezpečně a naplno – a až jednou přijde náš čas, vezmi mě i naše blízké k sobě na věčnost. Děkuji Ti. Amen.“

Požádal(a) jsi Ježíše o odpuštění a o to, aby se stal tvým Pánem a Spasitelem?

Vše má svůj čas. Jakkoli Bible říká, že „den spásy je dnes“, je také pravda, že „všechny věci pod nebem mají svůj čas“. Přijetí Pána Ježíše za svého Pána a Spasitele je rozhodnutí, které je důležité udělat vědomě, svobodně a rád 😊. Protože tě Pán Bůh má opravdu rád a do ničeho tě nemanipuluje, bude ti nabízet tento vztah lásky a věčný život i nadále, až do tvého posledního rozhodnutí ve tvém srdci. Pak, jak nám sděluje Boží slovo, už to nebude možné změnit. Pamatuj však, že na věčnost půjdeme s tím, co jsme si na zemi vybrali – s Ježíšem nebo bez Něj. Připomínáme, že Pán Ježíš, Boží Syn, zemřel za lidské hříchy, bolesti, trápení a byl vzkříšen – jedině skrze Něj je možné, aby ti Bůh odpustil a dal věčný život. „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Ježíše“ (Jan 14:6). Varianta „bez Ježíše a bez odpuštění“ má proto i svůj věčný a trvalý následek oddělení od Boží milosti a dobrých věcí, protože člověk bez Ježíše Krista zemře s neodpuštěnými hříchy a v oddělení od Boha – a nebude na věčnosti s Ním (viz Jan 8:24 a Římanům 6:23).

Pokud ještě stále váháš, modli se třeba takto: „Pane Ježíši, děkuji Ti za poznání, které mám teď, ale upřímně – ještě váhám. Prosím Tě tedy, abys ke mně v mém životě přicházel znovu a znovu a přemáhal mě svou láskou natolik, že dospěji k opravdové víře a k plnému přijetí Tebe jako svého Pána i Spasitele i k přijetí věčného života. Pomoz mi, abych Tě v životě neminul/a. Děkuji Ti za to. Amen.“

„Hospodin je velký Bůh. On má ve svých rukou hlubiny země, štíty hor patří Jemu.“ (Bible, Žalm 95:3-4)