Bylo to v roce 1988, co do mého obývacího pokoje, kde jsem se nacházel mezi životem a smrtí, nečekaně přišel ten, od kterého bych pomoc nečekal, protože jsem v něho nevěřil. Přišel z duchovního světa, jako absolutní autorita nad mojí pětiletou drogovou závislostí, zdravotním stavem a společenskou situací. Ale od začátku. Pokusím se vystihnout podstatné momenty svého života, bez příkras a tak, jak jsem si je postupně, jak rostlo mé poznání, uvědomoval až do dnešního dne.
Narodil jsem se své mamince za svobodna, a tak jsem nepoznal úplnou rodinu a nikoho, od koho bych se mohl učit být opravdovým mužem. V dospívání jsem se zajímal o filosofii, literaturu, politiku, skládal jsem písně a hrál na basovou kytaru v rockové kapele. Zhruba ve 2. ročníku SPŠ strojní jsem začal proti světu kolem sebe „protestovat“. Spolu se spolužáky se ZDŠ jsme si osvojili způsob života tzv. „hašišák“. Rifle, dlouhé vlasy, lenonky, pivo, zábavy a naivní aktivity tzv. „mírového hnutí“. Samozřejmě, že z toho byly problémy doma i ve škole, ale já hrdě hájil svoje oblečení a svoji modlu – dlouhé vlasy. Byl jsem velký filosof u piva, zapřísáhlý pacifista. Nechápal jsem, proč se lidé zabíjejí, když přece nikdo válku nechce, hledal jsem odpovědi na smysl života, podstatu lásky. A protože mi nikdo nedal uspokojivou odpověď, upadl jsem do sarkasmu a nihilismu. Bál jsem se výkonu vojenské služby, nejasné budoucnosti a propadl jsem depresivním stavům i s masochistickými sklony.
Moji přátelé přešli z pití na píchání si tehdy populárního Alnagonu a já jsem to ihned po úspěšné maturitě zkusil taky. Během tří měsíců posledních prázdnin jsem se každodenní aplikací této látky dostal poprvé na psychiatrii. Pamatuji si, že moje rozpíchané tělo plné jizev a modřin posloužilo lékařům jako vzorový fotografický materiál.
Upřímně jsem se z toho chtěl dostat, už i kvůli své dívce, ale asi za měsíc po propuštění jsem do toho spadl znovu. Utvořil jsem si postupně silnou psychickou i fyzickou závislost, především na Codeinu (metylmorfin). Jak šel čas, droga si vyžadovala stále více času a pozornosti, ostatní přestávalo mít význam. Jezdil jsem každodenně po práci do různých měst a obíhal lékárny, abych mohl „přežít“ do dalšího dne. Někteří feťáci se takovým jako já smáli, že si hrajeme na „těžce závislý“. Já však měl své zkušenosti s průjmy, nesnesitelnými bolestmi nohou, křečemi a hlavně stavy absolutní duševní prázdnoty bez své hladiny „káčka“ v krvi. Pravidelně tak po roce tohoto vysilujícího maratonu s drogou jsem byl nucen se „uklidit“ do psychiatrické léčebny, většinou do Horních Beřkovic. Vím, že lékaři udělali, co mohli, ale po třetí hospitalizaci jsem byl odepsán jako „chronický narkoman“. Tento svět pro mne nemohl více udělat, než mne udržovat při životě až do mé předčasné smrti. Protože léčiva obsahující Codein byla postupně stahována z volného prodeje, začal jsem ho nahrazovat mnohem zákeřnější drogou – Pervitinem. O negativních dopadech při užívání této drogy bylo již mnoho napsáno a já to mohu jen potvrdit.
Bilance po pěti letech: pětkrát hospitalizován bez výsledku, ztráta společenského postavení, partnerských vztahů, nástup vězení a vědomí, že se z toho již nedostanu. A nejhorší bylo, že jsem nechápal, proč se to přihodilo právě mně. Vinu jsem samozřejmě hledal všude jinde. Obviňoval jsem rodiče, socialistické zřízení, ale sebe jsem jenom litoval. V posledních týdnech mé feťácké kariéry moje tělo signalizovalo blížící se kolaps. Neměl jsem však už žádnou vůli ani naději cokoliv změnit.
Jednoho dne, má tehdy nevěřící maminka, po dlouhém hledání pomoci, volala v zoufalství k Bohu tato slova: „Ježíši Kriste, zachraň mého syna. Vždyť i já mám podíl na jeho beznadějné situaci, jak bych mohla žít, kdyby zemřel.“ V ten den ke mně Ježíš Kristus přišel. Přišel do mého obývacího pokoje, kdy jsem byl mezi životem a smrtí po dávce drog. V ten okamžik vedle mě stál Ježíš Kristus a aniž by se mne představil, věděl jsem, že je to On. Jen jsem v tu dobu ještě o něm nic konkrétního nevěděl. Jen, že někdy visel na kříži. Doprovázela ho moc nade vším, Božský majestát a velký trpělivý zájem o mne. Řekl mi v podstatě toto: „Vysvobodím Tě z toho všeho marastu, když budeš věřit v Boha.“ „A v kterého Boha, vždyť je jich tolik,“ odpovědělo cosi zlého ve mně. „Bůh je jenom jeden,“ zněla Ježíšova odpověď. Tečka. Nic víc vysvětlovat nepotřeboval, ale vedl mě k uvědomění si, že já jsem způsobil mnoho zlého svým nejbližším. Vlastně jsem činil pokání, aniž jsem si uvědomoval, co v té chvíli dělám. V tomto jedinečném setkání mi Ježíš ukazoval mnoho věcí i z mé budoucnosti, z kterých jsem některé těžko přijímal a nedovedl si je představit. Například, když jsem mu řekl: „Ale Bože, já mám jít do vězení,“ ukazoval mi, že bude amnestie a dokonce, že komunistická vláda padne. A skutečně amnestie byla (r. 1988) a na mne se vztahovala. Také můj nynější vzhled, krátké vlasy a velmi slušné oblečení, který jsem tenkrát viděl, mi nešel na rozum. Bylo to na mne příliš. Vždy, když si tyto detaily připomínám, jsem velice povzbuzen, neboť se při mé cestě za Ježíšem skutečně naplňují. Byl jsem vlastně zuboženým člověkem mezi životem a smrtí, ale Ježíš mne už tenkrát viděl jinak.
Rozhodl jsem se podrobit se tomu, s kterým jsem se tak nečekaně setkal. Asi půl roku to však ještě trvalo, než jsem v modlitbě za pomoci křesťanů pochopil kdo je Ježíš Kristus a co pro mě udělal svojí obětí na kříži. Jednoho dne jsem proto skutečně z celého srdce volal, aby vzal můj život do svých rukou a zbavil mě drog. Byl jsem okamžitě osvobozen ze své dlouholeté závislosti a můj život nabral zcela nový směr. Začal jsem číst Bibli, chodit do křesťanského shromáždění a podílel jsem se na různých křesťanských aktivitách. Dostával jsem odpovědi na všechny své dřívější otázky. Moje myšlení se začalo proměňovat, jak jsem poznával Boží vůli pro svůj život. Stal jsem se „znovu narozeným člověkem“ a Ježíš začal ukazovat stále hlouběji, co skutečně ve mně bylo. A já se nestačil a někdy nestačím divit. Začal jsem vidět svoji hlubokou pýchu, závist, sebelítost, požitkářství. Děkuji Bohu, že si se mnou dává trpělivou práci. Ježíš mi dává pravou svobodu – ne dělat si co chci, ale rozhodnout se pro to, co je dobré a má skutečnou hodnotu. Dříve jsem se nechal vláčet životem svými pocity a představami. Je úžasné, že jsem mohl zahodit všechnu minulost díky Ježíšově oběti na kříži.
Dnes jsem díky Bohu ženatý už 28 let, mám syna a dceru. Pracuji jako pojišťovací a finanční poradce. V křesťanském společenství rád sloužím, tak kde je to potřeba. Nejvíce je to hlavně v oblasti křesťanské hudby a evangelizace.
V tomto pozemském životě každý člověk, i já, čelíme různým výzvám, překážkám a těžkostem. Já děkuji za tu Milost, že jsem mohl pochopit, že stačí upřímně následovat Ježíše Krista a dříve či později se vše obrátí na dobré. Nevyčíslitelné je pro mě také ta jistota, že smrtí zde na zemi život nekončí, ale pokračuje ve věčné dimenzi. On jediný o sobě říká: „Já jsem ta Pravda,Cesta a Život“. Poznal jsem, že je to 100% pravda !!!
