Bůh mě zachránil před smrtí

V té době jsem věděl, že jdu sedět a bral jsem všechno co mi přišlo pod ruku a jednoho dne… když jsem ležel předávkovaný na posteli, rouhal jsem se strašně Bohu. Prosil jsem Satana, ať si vezme můj život. Přestávalo mi bít srdce a já si na něho ještě tlačil, aby už to bylo za mnou. Ale v tom ke mně poprvé promluvil Bůh a řekl mi: „Ještě nemůžeš umřít, máš tady dceru.“

Velmi silný osobní příběh Martina Čermáka o Boží dobrotě a Boží moci k totální proměně života! Svědectví je z května 2021, proneseno na půdě Církve bratrské v Hrádku (Martin je členem CB v Třinci-Sosna). 

Pro úplnost dodáváme, že provozovatel webu nemá žádnou spojitost s tímto sborem, denominací, či dalšími subjekty uvedenými v tomto svědectví. Toto svědectví slouží samozřejmě a jedině ke slávě Pána Ježíše Krista.

Přepis videa do textu:

„Já Vám přeji poklidnou neděli Boží milování. Teď bych vám řekl svědectví jak mě Bůh zachránil před smrtí. Jmenuji se Martin Čermák a pocházím z vesnice z Ostravy z vesnice Stará Bělá, kde jsem se narodil na rodinném domku, kde mě vychovávala spíše babička s dědou. Mamka tvrdě pracovala a své volné chvíle trávila spíše s kamarádkami a popíjením vína. Můj taťka jezdil jako profesionální řidič kamionem a když se vrátil tak ho zajímali spíše kamarádi v hospodě a když se potom mamka s taťkou potkali doma, tak se mezi sebou často hádali. Vyrůstal jsem v takovém menším pekle a proto mě vychovala babička s dědou, ke kterým jsem utíkal a oni si mě natolik oblíbili, že mě vychovali. 

Jsem pokřtěn jako katolík. Babička mi o Bohu vyprávěla – často mi dělala křížek na čelo a vlastně… z těch hádek mi babička dělala to krásné, protože jsem s nimi jezdil na zájezdy, na výlety. Děda s babičkou byli velitelé dobrovolného hasičského sboru a díky nim jsem prožil krásné dětství. Na základní škole jsem do šesté, sedmé třídy prospíval dobře, ale v osmé deváté jsem se začal chytat party kluků – těch starších – kteří dělali vylomeniny a tíhl jsem k těm horším.

Ve 13 letech jsem začal experimentovat s alkoholem, potom s marihuanou a v šestnácti letech – když už jsem byl na střední škole – jsem potkal tvrdou drogovou partu lidí, kteří brali a vyráběli pervitin. A já jsem k nim začal hodně tíhnout… z vhodného vnuka, kterého si babička s dědou vychovali, se stal pouliční grázl a narkoman. To trvalo 14 let. 

Můj život začal být strašný. Bylo to… Domů jsem se vracel jenom krást, likvidovat psychiku babičky a dědy, i mamky. Vyráběl jsem pervitin, prodával jsem pervitin. Po nocích jsem kradl. Můj život jsem trávil na drogových bytech v hernách a mezi tou nejtvrdší společnost ostravského podsvětí. Byl jsem i v takové jedné partě organizovaného zločinu, kdy jsme vyráběli pervitin, jezdili do Polska pro léky a už tenkrát jsem mohl v Polsku dostat patnáct dvacet let. V devatenácti letech jsem si našel přítelkyni, která začala brát drogy se mnou. Ve dvaceti letech už mi s prominutím „tak hrabalo“, že jsem se upsal vlastní krví Satanovy, protože jsem si myslel že mi dá moc a slávu – četl jsem to v jedné knížce. Zahrával jsem si s okultismem, miloval jsem horory a takové brutální věci. Ve 23 letech se nám narodila dcera Sabina, kterou mám dnes tady. Byl jsem špatným tátou. 

Když se dcera narodila, tak místo toho, abych byl u porodu, tak jsem vyráběl drogy. Když první slovo, které řekla, bylo „táta“, tak jsem nevěděl co mám dělat a … šel jsem dál prodávat a vyrábět drogy. Můj život byl plný zla, utrpení a bolesti – nejenom mojí bolesti ale i lidí kolem mě. Když už se mi blížilo ke třicítce, nasbíral jsem už spoustu trestných činů, mnoho hodin veřejně prospěšných prací, které jsem nedělal a moje zdraví už bylo hodně zničené. Měl jsem šelest na srdci, měl jsem zničená játra, zničené ledviny. Byl jsem úplná troska. Vlastní babička jednoho dne řekla, že mě nevychovala pro tuto společnost a taky na mě podala trestní oznámení. Věděl jsem, že půjdu do vězení a posledního půl roku – než jsem nastoupil svůj trest – to pro mě bylo peklem na zemi. V té době jsem věděl, že jdu sedět a bral jsem všechno co mi přišlo pod ruku a jednoho dne… když jsem ležel předávkovaný na posteli, rouhal jsem se strašně Bohu. Prosil jsem Satana, ať si vezme můj život. Přestávalo mi bít srdce a já si na něho ještě tlačil, aby už to bylo za mnou. Ale v tom ke mně poprvé promluvil Bůh a řekl mi: „ještě nemůžeš umřít, máš tady dceru.“ 

O pár měsíců později mě zavřeli do Heřmanické věznice na vazbu. Po vazbě mě převezli do Heřmanické věznice, kde jsem v listopadu roku 2015 poznal vězeňského kaplana, který mě pozval na křesťanský koncert, kdy přijeli z Apoštolské církve z Bohumína. Když jsme tam asi kolem šedesáti, sedmdesáti vězňů seděli a slyšeli jsme svědectví lidí. Oni říkali, že byli ještě větší darebáci než my a říkali nám, že měli ještě horší život než jaký jsme měli my. Vydávali svědectví, že poznali někoho, kdo jim dal novou rodinu, nový život. Poznali někoho, kdo jim dal nové úplně všechno. Byl to Ježíš. 

Celou dobu, co chválili Boha a zvěstovali svědectví, tak jsem jim „visel na rtech“ a v srdci jsem si přál a toužil jsem mít to samé, co mají oni. A na závěr tohoto shromáždění nás vyzvali ať si stoupneme a modlíme se modlitbu spasení. Tak v tu chvíli se stalo něco nádherného – já jsem svůj život odevzdal Pánu Ježíši a v tu chvíli jsem byl naplněn láskou radostí a pokojem. Byl jsem plný nadšení a když jsem se vracel na oddíl, tak jsem si vzal Nový zákon do rukou a když jsem přicházel na ten škaredý oddíl, mezi ty vězně, tak jsem v tu chvíli všechny miloval – i ty mříže, i ty špinavé chodby. Všechno v tu chvíli zářilo krásou a nádhernou. Vyskočil jsem na mříže a na ten další barák, kde byli ještě horší vězni a křičel jsem: „Aleluja, Ježíš vás miluje! On vás zachrání, všechny!“ a oni na mě: „Drž hubu, slez z toho okna!“ a já ještě více: „Aleluja, Ježíš vás chce zachránit, On vás miluje!“ a oni ještě více, ať jsem zticha nebo dostanu. Ale v tu chvíli jsem byl svobodný! V tu chvíli jsem miloval i ty mříže a víme, že Bůh je dokonalým Bohem… 

Měl jsem Nový zákon, ale nevěděl jsem, kdo je Matouš, Marek, Lukáš, Jan, Skutky apoštolů – ale viděl jsem, že se všude píše o Ježíši, a že On nakrmil těch 4 tisíce hladových, a že On je ten, který dělá zázraky. A tak jsem pomalu začal číst Boží slovo. Ale protože jsem byl hodně velký blázen, tak jsem byl eskortován do vězeňské léčby Opavy, na ulici Olomouckou, kde je vlastně ženská věznice a je tam malý oddíl toxikomanů, gamblerů a alkoholiků a tam byl můj první učitel. Jmenoval se Marcel a byl to člověk který byl protestant, obdarovaný, měl i nedodělanou teologickou školu. Ale protože přestal chodit po Božích cestách a měl nějaké problémy s vydíráním své manželky a tak skončil taky ve vězení. A jak viděl moji horlivost pro Pána Ježíše tak mě začal vyučovat novozákonní i starozákonní příběhy, vkládal na mě ruce a byl mi takovým prvním učitelem. 

Následujících 8 měsíců na „toxičce“ byl pro mě čas pokání. Nikdo mě nevěřil, že se chci změnit. Už vůbec nikdo mi nevěřil, že mám Pána Ježíše ve svém srdci. Komunita těchto narkomanů a gamblerů je tvrdá, terapeuti tam dopouštějí určité rozhovory. Nikdo mi nevěřil. A ještě po nocích v této léčbě mi Pán Ježíš zjevoval mé hříchy, ty nejtvrdší věci, které jsem dělal a já jsem ve svém srdci litoval a plakal po nocích a tyto slzy jsem předával Pánu Bohu. Takto jsem si prošel „toxickou“, která byla hodně tvrdá. Po této léčbě mě eskortovali zpátky do Heřmanické věznice, kde jsem si našel pana kaplana. Chtěl jsem se s ním sdílet, všechno jsem mu řekl a když viděl moji horlivost a slyšel mé svědectví co jsem prožil, tak jsme začali plánovat moji další cestu, i když ve vězení.

V těchto dobách už se mi, jako prvotrestanému, blížilo podmínečné propuštění. Já jsem prosil Pána Ježíše, ať mě pustí na půlku, že odjedu do Teen Challenge. Vězeňský kaplan, Jenda Kočnar, mi byl v těchto dobách otcem. Nosil mi knížky z domu, radil mi ve všech otázkách víry, když jsem něčemu nerozuměl, párkrát mě zval i do kaple, kde jsem mohl kázat klukům ve vězení. V těchto chvílích už jsem začínal mít vztah s Pánem Bohem ještě hlubší. Čekal jsem mnohdy i do do půlnoci, až všichni ti zlí vězni usnou a chodil jsem se tajně na kolena modlit na „kulturku“. Pán Ježíš vyslyšel moji prosbu, moji modlitbu, a pustili mě na podmínečné propuštění. Ale protože jsem byl opravdu velký blázen tak jsem měl další léčbu. Ale už ústavní, soudní v léčebně Opava v psychiatrické nemocnici. V této léčbě mě bratr Kočnar nasměroval na Církev bratrskou k Matušovi Kušnírovi, kde jsem – díky Boží milosti – mohl chodit na biblické hodiny, na shromáždění. Stal jsem se členem Církve bratrské, nechal jsem se pokřtít.  Ale ještě jsem neměl vyjasněné kam dál se životem a tak jsem se na kolenou modlil a ptal jsem se Pána Boha co dál. A v tom mi Pán Bůh poslal do cesty jednoho bratra, který znal organizaci „Šance podaná ruka“, ve které ještě dnes jsem. A tento bratr mi začal mluvit o Třinci, o Rudkovi Marošovi, o jeho službě a já jsem padal na kolena a ptal jsem se Boha jestli mám odjet do Teen Challenge, jak jsem slíbil – ale Bůh mi odpovídal: „Jdi do Třince, domluv si to v Třinci a odjeď tam.“ 

Dneska už je to tři a půl roku co jsem tady u vás v Třinci, jsem členem Církve bratrské na Sosně. Prošel jsem si programem v organizaci Rudka Maroše. Svoji dceru vedu k Bohu, můj dědeček, který umřel před dvěma lety, přijal Pána Ježíše do svého života. Moje babička, která před čtrnácti dny umřela, taky přijala Pána Ježíše do svého života. Má cesta za Ježíšem není jednoduchá a netvrdím, že jsem dokonalý. Měl jsem určité pády, ale vždycky mi Boží rodina a Pán Bůh podal pomocnou ruku a dneska jsem v týmu pod vedením Michala Krchňáka, kde jsem si udělal kurz „Evangelizační exploze“. Máme tým, kdy chodíme po ulicích Třince a evangelizujeme. Pracuji v Třineckých železárnách, splácím si insolvenci a Pán Ježíš je pro mě to nejkrásnější, co jsem v životě mohl poznat. Vím, že nejmoudřejší rozhodnutí v životě člověka je odevzdat svůj život Pánu Ježíši a následovat Ho a chci chválit Boha za to všechno co mi dal a co ještě má pro mě připraveno. Děkuji za Váš úžasný sbor a chci se pomodlit: „Děkuji Ti z celého srdce za tento sbor, Pane. Děkuji Ti za to, že jsi mě vytáhl z otroctví hříchu. Děkuji Ti, že zde můžu stát dneska zdravý, plný sil, a že si můžu svůj život dávat do pořádku. Víme, že Ty jsi ten nejlepší pastýř. Ten nejlepší průvodce našich životů a nejmoudřejší rozhodnutí je následovat Tebe, Pane. Tak Ti z celého srdce děkuji. Amen.“