Od svodu ezoteriky a meditace do pravdy v Kristu

„Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Ježíš Kristus, Bible)

Jak to začalo?

Zhruba v roce 2010 jsem se začal zajímat o duchovno (aneb „věci mezi nebem a zemí“ 😊​). Spadl jsem do toho „po hlavě“, doslova mě to pohltilo. Četl jsem desítky článků na internetu, chodil po ezoterických festivalech, přečetl jsem mnoho duchovních knih. Postupem času jsem se prokousal i k velmi náročné duchovní literatuře. Zkoumal jsem všechno: New Age, astrologii, antroposofii, teosofii, mystiku, východní směry, gnosticismus i různá světová náboženství. Vždy jsem věřil v existenci „Boha“, vždy jsem věřil v „něco nad námi“ a opravdu hodně jsem toužil pochopit jak svět funguje, co bude po smrti, proč jsou nemoci, proč jsme tady a kam směřujeme.

Postupem času jsem v rámci duchovní praxe začal meditovat a měl několik duchovních zážitků. Má touha po poznání byla ohromná, až neukojitelná. Na jednu získanou odpověď vyvstalo pět nových otázek. Do své mysli a srdce jsem přijímal mnoho různých filosofií, náboženství a názorů, snažil jsem se najít průnik toho všeho, byl jsem přesvědčen o pravdivosti čteného. Často jsem měl pocit, že TOTO už je ONO, že už vím, že jsem našel co jsem hledal. Nenašel. Zároveň, aniž jsem si toho byl zcela vědom, začal jsem být pyšný na své domnělé poznání a rád jsem předával vstřebanou „moudrost“ druhým.

I díky zmíněným duchovním zážitkům, jsem s naprostou jistotou věděl, že existuje ještě i jakýsi neviditelný svět duše / ducha a tušil jsem, že musí být i nějaký „Bůh“, který toto vše stvořil a udržuje při životě. Jenže co dál, jak mám naložit s tímto poznáním? Dočetl jsem se, že vědění znamená odpovědnost a když tedy „vím“ jak to vše je, co teď dál? Existuje-li Bůh, lze jej poznat? Co mám dělat se svým životem? Většina duchovních směrů (až na New Age, které tvrdí, že je v pořádku vše co se děje i jak se chováme) se shodovala na tom, že bychom se měli změnit, přestat lhát, nenávidět, omezit sobectví, kontrolovat své myšlenky a touhy. I to jsem se snažil dělat. Poctivě a snaživě, v doufání, že se mám chovat lépe, abych nebyl „karmicky“ trestán, aby mi vesmír a Bůh byl milostivý a má budoucnost byla lepší (a to i třeba v dalších životech, ve které jsem věřil). Ale překvapivě – mé „zlepšování“ se mi moc nedařilo, nebo jedině s obtížemi a chvilkově...

První seznámení s Ježíšem a další otázky

Okolo Vánoc 2012 jsem zcela „samovolně“, pro mě tenkrát nepochopitelně, prvně pocítil skutečnou vnitřní touhu zaměřit své poznávání na život Ježíše Krista. Dojímal mě jeho příběh, jeho smrt a utrpení na kříži. Do své mysli jsem dále vpouštěl nejrůznější filosofie, náboženství a duchovní směry, zkoumal je. Vždyť jich je tolik! Začal jsem trochu číst i Nový zákon. Snažil jsem se vše pochopit: jak to bylo s Ježíšovým zmrtvýchvstání, jak je možné, že o sobě Ježíš tvrdí, že jedině On je ta Cesta k Bohu, jak souvisí Ježíš s tím co hlásají ostatní duchovní směry a náboženství? Proč o něm někdo mluví jako o Bohu, jiný pouze jako o skvělém člověku, proč o něm mnoho duchovních směrů nemluví vůbec? Proč dokonce mnoho zdrojů popírá jeho existenci? Proč jen Ježíš mluví o věčném životě, který nabízí i těm největším hříšníkům? Co je to spása a před čím?

Biblická zpráva o Ježíši byla velmi těžko začlenitelná do všeho ostatního, co jsem v té době studoval a přijímal. Navíc, Kristova slova o tom, že „každý kdo v Něho věří, má věčný život“ mi přišla laciná, moc jednoduchá – nevěřil jsem tomu. Všechny ostatní duchovní zdroje tvrdí, že si musíme spásu a spojení s Bohem zasloužit svým úsilím a v Bibli máme Ježíše, který říká, že je potřeba v Něj uvěřit (jak to ale myslel??) a že On sám je jedinou cestou k Bohu (jaká drzost!?). Nicméně, některá z Ježíšových slov mě usvědčovala z mé hříšnosti a nedostatečnosti před Bohem. Z toho jsem vyvodil, že s tím jaký uvnitř jsem se do Božího království zřejmě „nedostanu“, a proto je dobře, že se snažím změnit.

Cesta organizovaného náboženství plná obřadů, načančaností a touhy po majetku mě od klasického pojetí křesťanství oddalovala. Měl jsem vše církevní za nařízené dogma a víru v zástupnou oběť Ježíše za naše hříchy jsem bral za církevní svod pro "zblblé ovečky", držené uměle od vlastního duchovního úsilí.

Snad i proto mě začala fascinovat mystika, která se pomocí vlastního úsilí (především meditací) snaží o spojení lidského vědomí s vědomím Boha. I takto (pozn.: „nešťastně“) jsem se snažil duchovně vyrůst. Snažil jsem se najít Boha ve vlastním já, domníval jsem se, že mít s Bohem osobní vztah znamená mít vztah se svým „vyšším/vnitřním já“. Neměl jsem povědomí o skutečné závažnosti hříchu, který podle Bible člověka odděluje od svatého Boha. Nevěřil a nevěděl jsem, že člověk je díky své hříšné přirozenosti padlé stvoření – od pravého a svatého Boha oddělené. (Naopak jsem věřil, že Bůh je již „ukryt“ a obsažen v každém člověku a jen čeká na probuzení. Když „v sobě boha probudím“, pak dojdu spásy – to byla má víra a má snaha.) 

Stále jsem četl nejrůznější duchovní knihy a ezoterické výklady Bible a v nich usilovně hledal odpovědi na otázky, které mi nedaly spát. Bible mě zajímala, byl jsem však přesvědčen o jejím tajném, skrytém významu, který jsem v ní hledal, a který většině věřících lidí – dle mého tehdejšího soudu – unikal. Jinak by to znamenalo, že Bible mluví zcela jinak než všechny ostatní duchovní zdroje a náboženství, a pak bych musel uznat, že buď je lživá Bible nebo jsou lživé všechny ostatní duchovní knihy, čemuž jsem nebyl ochoten uvěřit. Takto to neúnavně pokračovalo další dva roky.

V tomto období jsem hledal Boha a spásu duše svoji vlastní silou po vlastních cestách – snahou sebe zlepšení, konání skutků dobra, studiem a četnými meditacemi, (ve kterých jsem se snažil podle ezoterických nauk přiblížit Bohu, či „spojit se s božstvím v sobě“). Vědomě jsem se dovedl trochu lépe ovládat, ale o nějaké význačném sebe zlepšení, například v oblasti sobectví a lásky, nebyla řeč. Za to jsem byl schopen vést nejrůznější duchovní debaty a ve své neuvědomělé pýše rozebírat kdo má pravdu a kdo nikoliv. V mém osobní životě se mi dařilo, neměl jsem zdravotní, finanční, ani jiné problémy. Dokonce jsem našel ženu svého života…

Počátek problémů, strachů a obtíží

Jenže jednoho únorového dne 2015 se něco začalo dít. Vedle zvláštních duchovních zážitků v meditacích mě začaly trápit veliké fyzické i psychické potíže – ohromné motání hlavy a pocity vymístění. To následně vedlo k tomu, že jsem nemohl dále meditovat, číst duchovní literaturu, dokonce ani vést duchovní úvahyNaprosto rezolutně mi bylo znemožněno pokračovat v nastaveném směru života a duchovní činnosti. 

I díky tomu se k těmto problémům přidal zdrcující strach, že padám z mé domyslné duchovní výše a především, do té doby nepoznaná, hrůza z toho, co se mnou bude po smrti! Do morku kostí jsem v sobě cítil strach o svůj „posmrtný“ život – co když přestanu existovat, co když budu zatracen, co se mnou bude? Vždyť jsem to z těch duchovních knih měl vědět, ale vnitřně jsem cítil, že něco není v pořádku. Teorie reinkarnace, i když mi přišla logická, neskýtala žádnou vnitřní jistotu ani pokoj. Byla toto všechno jen nějaká „karma“, kterou si odpykávám? Uvnitř jsem věděl, že nejsem „dost dobrý“, že se nedokáži ovládat, že jsem plný sebelásky a mám spoustu tužeb, které mě ovládaly – mé svědomí mě pravdivě usvědčovalo z vlastní hříšnosti a ztracenosti a měl jsem strach co tedy se mnou jednou bude!? Když teď nemůžu meditovat, jak se stanu lepším člověkem? Když nyní nemohu „duchovně usilovat“ jak se spojím s Bohem, jak se vyhnu soudu, jak dosáhnu Božského vědomí a spasím sám sebe?

Až později jsem pochopil, že toto vše se mi dělo Božím "dopuštěním" z Jeho převeliké milosti, protože Bůh potřeboval zkrotit mé pyšné srdce a mysl a chtěl mi ukázat, že k Němu kráčím po nepravých cestách. Rovněž mi dal pocítit můj tehdejší skutečný stav před Ním - jako milujícím, ale také svatým Bohem - byl jsem nespasený hříšník, oddělený od Boha, žijící mimo Boží vůli a směřující ke spravedlivému odsouzení.

Všeho jsem musel zanechat. Nebylo jiné cesty: buď přestat nebo skončit v blázinci. Možná ti to přijde přehnané, ale já skutečně prožíval, jako by se blížil konec mého života. S ohromnou nelibostí a z donucení jsem na celé své duchovní snažení a studium po letech rezignoval.

Po nějaké době se ty hrozné fyzické stavy trochu zlepšily a já mohl normálně fungovat – ačkoli strach, který jsem předtím neznal, stále plnil mou mysl a srdce. Již jsem věděl, že Bůh je, ale stále jsem byl a žil bez Něj, bez vztahu s Ním. Navíc jsem věděl, že nejsem „duchovně dost dobrý“, že nejsem spasen (ať to tenkrát pro mne znamenalo cokoli) a jelikož jsem se snažil zlepšit, Bohu zalíbit a spasit pouze vlastním úsilím (nejvíce meditacemi), měl jsem problém – meditovat jsem prostě nemohl, doslova mi to bylo znemožněno.

Zachraňující milost a obrácení

Za pár měsíců, v polovině roku 2015, během mé „duchovní abstinence“ se však událo něco velmi podstatného. Nevím již proč, ale začal jsem se, byť nijak přehnaně, opět zamýšlet nad osobou Ježíše Krista, nad ním a jeho životem. V těchto dnech se ve mně počal objevovat intenzivní pocit příjemného tepla a lásky v oblasti mé hrudi – ano, přibližně tam, kde je naše srdce. Jakmile jsem se na tuto oblast soustředil – ne v meditaci, ale v běžném dni, i třeba při řízení auta – srdce jakoby počalo „odpovídat“. Byl to krásný pocit hřejivé lásky a všechen strach zahánějícího pokoje.

Tento blažený pocit v různých intenzitách jsem zažil už několikrát v minulosti a až nyní mi začalo docházet, že k němu docházelo právě v okamžicích, když jsem svou mysl a srdce "zaměstnával" Ježíšem Kristem nebo tématy s Ježíšovým životem souvisejícími.

Zmíněný pocit nebeského pokoje byl tentokrát jasně spojen s osobou Ježíše Krista a živou nadějí, která se mi v Něm náhle objevilaPřítomnost této lásky, pokoje a naděje se mi vnitřně v jistotě „spojila“ s osobou Ježíše Krista. Zpětně mám za to, že ač to bylo patrně dílo okamžiku, můj duch pocítil „dotek“ živého Boha, mé „oči se otevřely“ a já prvně poznal a uvěřil v živého Ježíše Krista v pravdě.

Lépe to asi nejsem schopen slovy popsat, bylo to jako když Vám obživne "naděje". To, co jste tak dlouho hledali - a často si mysleli, že už to máte a znáte - najednou teprve nacházíte a dostáváte. Doslova a do písmene se na mě naplnilo toto slovo, které jsem až po roce objevil v Bibli "Neboť Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,‘ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista."

Právě toto „poznání pravdy“ – Boží zjevení slávy Ježíše Krista a následná živá víra v mém srdci v Ježíše jako Božího Syna bylo tím největším zázrakem (nikoliv pocity, které tento předěl v mém životě doprovázely). Pozn.: chci zdůraznit, že sebe úžasnější pocity nelze nikdy přeceňovat a pokud nevedou k poznání pravdy a změně života, mohou člověka i (o)klamat.

K pravému Bohu nevedou všechny cesty, ale pouze jediná - Ježíš Kristus.

Od té chvíle se v důsledku mé nové víry během několika dní mnohé změnilo. Objevila se ve mně jistota, že je zde osobní, živý a pravý Bůh, který se mi ze své milosti dává poznat v osobě Ježíše Krista. Avšak nyní to nebyl „teoretický“ Kristus, jak jsem se jej roky snažil poznat z duchovních knih, ale najednou to byl pro mě reálný, živý Ježíš, Boží Syn – Bůh i člověk zároveň, Král králů a Pán pánů, ale zároveň i blízký přítel, někdo komu na mě záleží, kdo se o mě zajímá a kdo mě miluje! Pozn.: Tak ostatně Ježíše popisuje samotná Bible, což jsem ale byl schopen „vidět“ až po tomto prožitku. Později jsem pochopil, že Bůh se mi, ze Své nevýslovné milosti, dal v Ježíši Kristu poznat, čímž mi i zároveň daroval živou víru (= důvěru) v Něj, v Jeho slovo a v Jeho dílo vykoupení. Právě skrze tuto víru Bůh oživil mého ducha a vstoupil do mého omezeného lidského života jako nový božský věčný život a světlo! Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) 

Prázdno někde uvnitř mě bylo zaplněno něčím, co tam dříve nebylo. S Ježíšem vstoupil do mého života samotný Bůh, ne obrazně, ale skutečně – a to v Duchu svatém, který je mi nyní kdykoli k dispozici. Pozn.: Právě Duch svatý mi, stejně jako miliónům křesťanům, dokazuje pravdu o vzkříšeném Ježíši. Přesně jak je to zaslíbeno v Novém zákoně, tak se to děje v životech miliónů lidí. Poznal jsem, že celou dobu jsem měl hledat a stát pouze o vzkříšeného Ježíše, který zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen – tedy žije! Uvědomil jsem si, že celou dobu mě Ježíš volal, celou dobu mě „hlídal“, pracoval se mnou (a na mně), avšak ponechával mi svobodu v jednání i hledání. Nakonec mi sám Bůh dokázal to co je napsáno v Bibli, tzn. že Ježíš Kristus je tou jedinou záchranou pro člověka a jedinou cestou k Bohu Otci.

Až po delší době jsem si vzpomněl, že již někde v roce 2012, jsem při zhlédnutí filmu Ježíš potichu řekl Bohu modlitbu, která zní na konci filmu. Jsem naprosto přesvědčen, že právě toto mé konání mělo zásadní vliv na věci, které se pak děly. Skrze tuto modlitbu jsem dal Ježíši "právo", aby zasahoval do mého života.

V těchto dnech se mi zbortilo celé mé dosavadní duchovní poznání. Jednoznačně jsem věděl, že jsem celou dobu věřil polopravdám a lžím (včetně bludných výkladů Bible), a že jediná pravda a cesta k pravému Bohu je v živém Ježíši Kristu, Božím Synu, který je samotným vyjádřením neuchopitelného Boha. „Vždyť veškerá Plnost Božství tělesně sídlí v něm“ (Koloským 2,9) 

Bůh mi dal víru v Bibli jako své živé Slovo a to najednou ke mně začalo mluvit, zcela jinak než předtím! Sám autor Písma – Duch svatý, mi začal Boží Slovo ukazovat ve světle pravdy a dokonce jej začal „oživovat“ v mém nitru. Během krátké doby jsem všechny roky získávané „moudrosti“, o kterých jsem byl dříve skálopevně přesvědčen (reinkarnace, karma, spása vlastním duchovním úsilím, spása skrze dobré skutky, hledání Boha uvnitř sebe sama, nepravdivá pojetí Krista…), dokázal opustit a zavrhnout, což považuji za zázrak!

Místo své samospravedlnosti a snahy spasit sám sebe vlastním úsilím jsem konečně spočinul v Ježíšově dokonalé a dokonané oběti i za mé hříchy. Tím, že jsem tuto zástupnou Kristovu oběť vírou přijal, jsem se stal spravedlivým v očích svatého Boha. „Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra.“ Římanům 4,5)

Konec strachu a vyznání Ježíše za svého Pána

Strachy a obavy ze smrti a zatracení v těchto dnech zmizely kompletněfyzické potíže vymizely postupem času! Nejistotu, úzkost a pocit vzdálenosti od Boha začala nahrazovat radost, naděje, Boží pokoj a hmatatelná láska plynoucí z živé přítomnosti Boha v mém životě. Mohl jsem se ptát – nedává se mi Ježíš k dispozici pouze na nějaký čas, aby mě třeba někdy v budoucnu opustil? Ta změna, vlitá naděje a víra v mém životě však byla taková, že jsem věděl, že pokud budu sdílet celý svůj život (se všemi strachy, potížemi, bolestmi, přivlastňováním, ale i radostmi a domnělými ctnostmi) právě s Ním – živým Ježíšem Kristem – budu-li v Něj mít důvěru a budu-li se obracet k Němu, On mě nikdy neopustí a vždy bude osobně se mnou. Pozn.: Až později jsem četl v Božím slově dokonce toto: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“

Všechny tyto události a změny mě vedly k tomu, že jsem "na kolenou" vyznal Ježíše Krista nejen za svého Spasitele, ale i Pána a svěřil Mu svůj život. Od té doby se Jej snažím následovat a žít vírou v Něho. Od té doby Ježíši důvěřuji, vkládám na Něj své starosti, plány a sdílím s Ním své radosti, Ježíš je v mém životě a VŠE se mění 😊 !

Jakmile jsem začal ve svém životě vyzdvihovat Ježíše Krista jako Božího Syna stalo se následující. Z neznámého, abstraktního a stále vzdáleného Boha se stal živý a reálný Bůh, který mi je stále niterně na blízku, vede mě a slyší mé modlitby. Strach a neklid v srdci vystřídal Boží pokoj, který přesahuje vše, co může nabídnout svět. Bůh se stal mým skutečným Otcem a Ježíš Kristus mým Pánem a Spasitelem, ale zároveň i mým milovaným starším bratrem. Bůh mi dal jistotu, že mě díky mé víře v Ježíše přijal, učinil mě Božím dítětem a vnesl do mého života pokoj, naději a lásku. „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Ř 8,16)

Co se u mě dále změnilo?

Oproti minulosti, kdy jsem se točil ve zmatku světa, strachů, závislostí a vnitřních nejistot, mi Bůh ukázal směr a daroval jistotu, že jdu správnou cestou, na které mi Bůh „zázračně“ pomáhá, vyučuje, posilňuje, ochraňuje a provází. Jako mnoho dalších znovuzrozených křesťanů dosvědčuji, že mám pokoj s Bohem a vědomí toho, že (co se mé hříšnosti týče) jsem se svatým Bohem „usmířen“ skrze výkupné dílo Pána Ježíše. Přítomnost vnitřní síly, radosti a pokoje v denních těžkostech jsou důkazem skutečného obrácení a působení Ducha svatého v nitru člověku. Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“ (Matouš 11,30) Samozřejmě, občas musí přijít zkoušky a pokušení, hlavně proto, aby člověka uvedla do ještě větší pokory a odevzdanosti Bohu. I když věřící člověk zhřeší, Duch svatý jej vede k pokání a vyznám-li dané provinění, Bůh mi skrze kříž a prolitou krev Pána Ježíše okamžitě odpouští. Není situace, ve které by milující Bůh svému dítěti, pokud se na Něj v lásce obrátí, nepomohl. Kristovu přítomnost, Jeho lásku a pokoj bych moc přál zažít každému člověku. Často mě Bůh zalévá doslova „fyzicky citelnými“ proudy lásky, to se nedá slovy popsat 😊 (snad jen, jaké to asi bude jednou v nebi?) Zároveň vylučuji, že jsem něčím výjimečnější, či Bohu dražší, než kdokoli jiný. Naopak zpětně vidím, že jsem Bohu ve své duchovní pýše a „samostatnosti“ dlouho odolával, nakonec se mi ze své nekonečné milosti dal poznat a zachránil mě.

Bůh změnil a mění mé touhy – to, bez čeho jsem nedovedl dříve být, bez toho se dnes obejdu. Do čeho jsem se dříve snažil vpasovat vlastní silou, k tomu nyní přirozeně inklinuji. Toužím po tom, abych se svému Pánu líbil, modlím se za to, aby mě proměnil a On tak skutečně koná! Bůh mění mé kamenné srdce a obnovuje mě svým Duchem. A to vše zaslíbil každému, kdo se poddá pod panství Pána Ježíše a přijme vírou to, co Kristus pro něj udělal (totiž, že zemřel za jeho hříchy a byl vzkříšen). Věřím, že právě vnitřní změna v člověku je znakem „nového duchovního narození“, kdy se z přirozeného dítěte světa, které žije nezávisle na Bohu, stane Boží dítě, které touží jednat podle Boha, a které nezemře navěky (Jan 3:16).

Od té doby si z lásky k Bohu velice přeji zvěstovat Ježíše a Boží evangelium druhým, protože Ježíš Kristus je ta jediná CESTA k pravému Bohu a VĚČNÝ ŽIVOT sám. Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Modlím se, aby co nejvíce lidí v živého Ježíše Krista a Jeho oběť uvěřilo, přijalo tuto Boží milost spasení a získalo tak věčný život. „Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, má život věčný.“ (Jan 6,47) S vírou v Pána Ježíše je spojeno i podřízení svého života pod vládu Ježíše Krista a jeho následování. Život člověka pak totiž konečně dostává věčný smysl a veškeré události lze spatřovat v novém, Kristově, světle. On řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12)

Bůh mě vysvobodil z mnoha závislostí a dal mi sílu mocí Ducha svatého vítězit nad hříchem a slabostmi těla, přesně jak je zaslíbeno v Bibli. Bůh mě vede dále a i proto jsem, přes počáteční pochyby o nutnosti pokřtění, v roce 2016 stvrdil svůj nový život a víru v Ježíše ve vodním křtu. Když padnu, vím, že On to se mnou nevzdává a trpělivě mě „formuje“ do podoby svého Syna. To píši ne abych se chvástal, ale jako svědectví, že Pán Ježíš je dokonale věrný a jeho milost nekonečná. Věrný je Bůh, skrze něhož jste byli povoláni do společenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána.“ (1.Korintským 1,9) Od doby mého obrácení Pán Bůh odpovídá na mé modlitby, zázračně žehná, uzdravuje a je štědrý i v darech Ducha svatého. Za těch několik let s Ježíšem jsem viděl několik desítek nadpřirozených uzdravení a Bohem dotčených lidí (často na ulici, kdy svolili k modlitbě). Bůh požehnal i mé manželství a jsem mu neskonale vděčný za svou ženu, která rovněž uvěřila a děti, které nám dal. Bůh nás navedl do křesťanského shromáždění věřících, kde je přítomný Duch Boží a věrnost Bibli jako Božímu slovu. 

Pokud bych měl na závěr život s Ježíšem nějak shrnout, pak bych použil slova „nadpřirozený život“. S Ježíšem je to fakt jízda. Bůh (pokud se Mu podřídíš) ti je schopen dát mnohem víc, než to oč ho prosíš, a dokonce víc, než si umíš představit! Jsi na to připraven/a? 😊

Lukáš Mixánek

Chceš přijmout Ježíše za svého Pána a Spasitele a získat věčný život?

Pána Ježíše můžeš přijmout vírou v modlitbě, třeba hned teď (modlitba je rozhovor s Bohem, nehledej v tom žádnou složitost). Bůh tě zná 😊. Není důležité, jak krásná volíš slova, ale záleží na jejich upřímnosti. Zde je příklad, jak se můžeš modlit:

„Pane Ježíši, Synu Boží, potřebuji tě. Děkuji ti za to, že jsi zemřel na kříži za mé hříchy a vstal z mrtvých! Odpusť mi prosím, že jsem učinil/a mnoho špatných věcí. Upřímně lituji svých vin. Otvírám ti své srdce a přijímám tě jako svého Pána a Spasitele. Děkuji ti, že mi odpouštíš všechny mé hříchy a dáváš věčný život. Ujmi se vedení mého života a změň mě, abych byl/a takovým člověkem, kterým mě chceš mít. Amen.“

Vyjadřuje tato modlitba to, co by sis přál(a)? Jestli ano, můžeš se tak teď modlit – ideálně nahlas, ale především s důvěrou, že ti vzkříšený Ježíš odpouští hříchy a vstupuje do tvého života jako tvůj Pán (poznámka: nemusíš u toho nic zvláštního cítit ani prožívat).

Následně můžeš začít žít novým životem s Ježíšem: pod jeho vedením, ochranou a autoritou a začít poznávat Boha osobně.

Přijal(a) jsi nyní v modlitbě Ježíše za svého Pána a Spasitele?

Vše má svůj čas. Jakkoli Bible říká, že „den spásy je dnes“, je také pravda, že „všechny věci pod nebem mají svůj čas“. Přijetí Pána Ježíše za svého Pána a Spasitele je rozhodnutí, které je důležité udělat vědomě, svobodně a rád 😊. Protože tě Pán Bůh má opravdu rád a do ničeho tě nemanipuluje, bude ti nabízet tento vztah lásky a věčný život stále, až do tvé poslední chvíle na této zemi. Ale, až ta poslední chvíle přijde, jak nám sděluje Boží slovo, pak už to nebude možné změnit. Půjdeme na věčnost s tím, co jsme si vybrali – s Ježíšem nebo bez Něj. Připomínáme, že Pán Ježíš, Boží Syn, zemřel za lidské hříchy, bolesti, trápení a byl vzkříšen – jedině skrze Něj je možné, aby ti Bůh odpustil a dal věčný život. „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Ježíše“ (Jan 14:6). Varianta „bez Ježíše a bez odpuštění“ má proto i svůj věčný a trvalý následek oddělení od Boží milosti a dobrých věcí, protože člověk bez Ježíše Krista zemře s neodpuštěnými hříchy a v oddělení od Boha – a nebude na věčnosti s Ním (viz Jan 8:24 a Římanům 6:23).

Pokud ještě stále váháš, modli se třeba takto: „Pane Ježíši, děkuji Ti za poznání, které mám teď, ale upřímně – ještě váhám. Prosím Tě tedy, abys ke mně v mém životě přicházel znovu a znovu a přemáhal mě svou láskou natolik, že dospěji k opravdové víře a k plnému přijetí Tebe jako svého Pána i Spasitele i k přijetí věčného života. Pomoz mi, abych Tě v životě neminul/a. Děkuji Ti za to. Amen.“